01 Zář Jako au-pair v Německu – první tři týdny
Přinášíme pokračování au-pair story naší dobrovolnice Káji. Jaké byly její první tři týdny? Našla si přátele a jak zvládá péči o mrňouse? Čtěte dále…
Z mého prvotního nachlazení jsem se brzo vyléčila. Ve středu mi už bylo hej. Začala jsem si tedy Hannover užívat na plno a musím říct, že v tomto městě se člověk opravdu nenudí. I přesto, že není všeobecně příliš známé a na turistu tu natrefíte opravdu zřídka, má skutečně co nabídnout. Já osobně nejvíce oceňuji to, že se tu dá jezdit na kole, aniž byste museli popadat dech při zdolávání kopců. Žádné tu totiž nejsou. Jako další výhodu bych určitě zmínila to, že vám tu v noci po cestě domů nehrozí žádné nebezpečí. Přirozeně se vždycky najde někdo pod vlivem alkoholu, kdo má pitomé poznámky. Já ale většinou stejně nerozumím tomu, co říká, a tak mi to vlastně vůbec nevadí.
Dále se mi na Hannoveru líbí to, že nemusíte daleko za přírodou. Z našeho domu to mám asi 5 minut pěšky do lesa, ale zároveň můžu nasednout na kolo a do deseti minut jsem v centru, kde se mimo jiné taky můžete vyvalit na dece v parku nebo si smočit nohy v jezeře. U jezera se taky nachází jeden sportovní klub, kde jsem strávila dost času. Moje hostitelská rodina mi totiž zaplatila zkušební čtrnáctidenní členství, a tak jsem si mohla kdykoliv mimo pracovní dobu zajít do sauny, bazénu, fitka, nebo se jen tak slunit na pláži. Bohužel se tam už víckrát nepodívám, protože bych musela zaplatit nejdříve neuvěřitelnou pálku jenom za to, že jsem se stala členem a to by se mým hostitelům opravdu nevyplatilo. Slíbili mi ale, že až se vrátíme zpátky do Hannoveru, tak mi místo toho budou platit kursy v jedné taneční škole. Abyste mi správně rozuměli, momentálně jsme na chatě u Severního moře. O tom vám ale budu vyprávět až v příštím díle.
Než jsem odjížděla do Německa, nejvíce jsem se bála toho, že si v Hannoveru nenajdu žádné kamarády. Nakonec to šlo poměrně snadně. Na sociálních sítích totiž existují docela praktické skupiny jako například „Neu in Hannover“, kam můžete napsat, kdykoliv máte chuť něco podniknout. Během chvilky se vám někdo ozve. Tahle skupina navíc každou středu pořádá jakési setkání v jednom příjemném baru, kam můžete dorazit a strávit večer s milými lidmi. Většinou se zde scházejí samí Němci, ale vůbec jim nevadí, že neumím zas tak dobře německy. Většina z nich mi trpělivě naslouchá a pomůže najít ty správná slova, když je třeba. Určitě si nikdy nepřipadám jako páté kolo u vozu. K tomu zde taky udržuji kontakty s pár místními au-pair slečnami. S těmi se však moc nevídám, protože na rozdíl ode mě musejí děti hlídat skoro celý den, a proto nemají zas tolik času.
Jak už jsem zmínila v minulém díle, o malého Caspara se starám zhruba čtyři hodiny denně. Někdy se to protáhne, ale jsou dny, kdy ho nemusím hlídat skoro vůbec. Moje pracovní doma je pohyblivá. Angela si ji upravuje podle toho, jak se jí to hodí, ale vždycky v pondělí mi dá plán na celý týden, takže si můžu bez problému něco naplánovat. S Casparem si většinu času hrajeme. Snažím se s ním co nejvíce chodit ven. Nedaleko od domu máme krásné hřiště s obrovským pískovištěm. Tam to má Caspar rád. Vždycky, když tam jsme, tak trošku lituji, že se o něj musím starat a neustále na něj dávat pozor. Raději bych tam se staršími dětmi stavěla z písku přehrady a zámky. Už jsem také uvažovala, že bych na hřiště zavítala sama během svého volného času, ale pořád otálím. Těžko říct, jestli by mě tam vzali do party.
Řekla bych, že Caspar je to nejroztomilejší dítě na světě. Občas dokáže být i otravný, ale to mu odpustíte hned poté, co se podíváte na ten jeho kukuč. Myslím si, že mě má docela rád. Dokonce mu připadám vtipná, ale pravdou zůstává, že jemu připadá vtipné všechno. Stačí se trošku zašklebit a už se válí smíchy na zemi. Taky ho moc baví provokovat rodiče. Miluju ten jeho šibalský úsměv, když mu rodiče něco zakážou a on to schválně udělá. Sám ještě nechodí, ale už se o to docela úspěšně pokouší. Neustále se po něčem sápe a všechny věci, které najde, hází kolem. Musím neustále dávat pozor, aby na sebe něco nezvrhl. Netušila jsem, že se děti pohybují tak rychle a že stačí pár vteřin nepozornosti k tomu, aby se dítěti něco stalo. Donedávna bych si pomyslela, že je to jenom přehnaná péče, kdyby mi nějaká maminka řekla, kolik času ji to stojí starat se o svého potomka. Teď už vím, že stát se rodičem opravdu přináší oběti, ale zároveň jsem pochopila, proč to lidé i přesto podstupují. Děti jsou totiž jedna velká radost!
Žádné Komentáře