Uklízela jsem svět, uklízela jsem Česko

03 Čvn Uklízela jsem svět, uklízela jsem Česko

„Ahoj. Asi tě nevzbudím, volala jsem už pětkrát,“ hlásí mi v mobilu smska od mé nejlepší kamarádky. To tedy koukám, že mě vzbudila zprávou. Když mi pětkrát volala. Hlavní ale je, proč mi volala a proč mě sakra bolí tak hlava. Jo, aha. Dneska máme uklízet Česko. Asi jsem se přecenila, když jsem si myslela, že zvládnu být do rána vzhůru, pak hodinu spát a jít aktivně uklízet město. Ale aspoň si konečně můžu vzít kovbojskej klobouk a trochu rozladit sobotní ráno všem, kteří mě potkají. „Už jdu,“ píšu smsku Míše a fakt už jdu. Jdu si zpátky pro pytle a rukavice, které jsem nechala na stole. Ale teď už jdu.

Lidi ve městě jsou fakt divní a upjatí. Copak nikdy neviděli exota? Občas marně přemýšlím nad tím, proč jim všechno tak vadí. Lesby, gayové, svobodné matky, kovbojské klobouky, zelené vlasy a růžové svetry. A proč mají naopak tak rádi pivo, drby a všudypřítomný bordel. Tu hodí na zem vajgl, tu papírek. Nač chodit až k popelnicím či košům, když mohu tu petku hodit doprostřed ulice? Sprostě bych nadávala, ale bolí mě hlava. „Čau! Promiň, já jsem spala asi hodinu v buse a hodinu doma. Ale jako není mi špatně, spíš mě bolí hlava z únavy,“ hlásím přicházející kámošce. „Ahoj. V pořádku. Tak jdeme?“

Jdeme kolem zastávky, Střelnice a funíme cestou do kopce. Přemýšlím, proč víc neběhám. Na konci kopce si nadávám a slibuju, že od teď budu každý den běhat. Povídáme si o včerejšku, o dnešku i o zítřku. Nadáváme na kamarády, že se k nám nepřidali. Na rovince beru zpět slib o běhání. Docházíme k místu působiště, nasazujeme si rukavice a rozbalujeme pytle. Začínáme. Je tu tábořiště. Není pochyb, že se tu opékají buřty a ožírají pitomci. Všude se to hemží vajgly, petkami a konzervami. A kapesníky. Všude jsou kapesníky. Až nepřiměřeně moc kapesníků. Nechci ani vědět, co se tu muselo dít. Kdo se tu schází? Na co potřebují tolik kapesníků? I když to vědět nechci, bohatě si to představuju. Lidi jsou prasata. Kýchám.

Jdeme dál. Nenápadně mineme hromadu kapesníků ve křoví, které s největší pravděpodobností slouží jako záchod. Doluju právě láhev z hlíny, když přichází Míša a v ruce si nese náš zatím největší úlovek. Svetr? Svetr! A čepice! A triko! Zanedlouho se vrací s kusem deky. Tak se jdu taky podívat. Přijdu, když se zrovna snaží vytáhnout ze země druhý kus naprosto nechutné a promáčené deky. Podaří se nám vytáhnout jen půlku. Druhá půlka zůstává navždy pohřbená pod hlínou a kameny. Později nacházíme i trenky (? – ale kdo ví, co to vlastně bylo) a další kusy nenositelného oblečení. Lidi jsou prasata. Smrkám.

Přemýšlím, co se tu asi muselo stát. Parta kamarádů jela opékat mrtvolu prasátka, dva se šli dívat na hvězdy (si to šli rozdat) na deku, další se na ně díval ze křoví a na druhý straně si někdo sundal svetr, mikinu a čepici, protože prostě proč ne. Nejopilejší člověk poletoval kolem a rozhazoval kapesníky. Když se ráno probudili, zjistili, že uplynul půl rok a deka už je zažraná v hlíně, oblečení se rozpadá a kapesníky jsou… pořád stejný. Až odsud odejdeme my, budeme taky o půl roku starší? Nechápu, že si lidi nedokážou odnést aspoň to oblečení, když už tu nechaj konzervy a zbytky pyrotechniky. Lidi jsou prasata. Kašlu.

Šklebíme se, nadáváme a vydáváme se k dalšímu místu, které nám bylo přiděleno pro naši dobrovolnou (slyšíte, jak hezky to zní?) činnost. „Tak pokud myslela tohle, tak na to ani nešáhnu. To už je moc,“ říká Míša o nechutné černé skládce. „To asi ne hele. Vždyť tam bychom musely složitě lézt, tam se člověk ani nedostane. Navíc to je fakt hrozně nechutný,“ odpovídám a najisto vím, že přesně tohle máme uklidit. A že to uklidíme, protože nám svědomí nedá. Jdu se tam podívat. Všude se válej petky od piva, platíčka od prášků, kapesníky, obaly, kabelka, bedničky, obaly od tampónů, ponožky apod. Domlouváme se, že se teda podíváme na druhou stranu toho hnusu, jestli se tam nenachází nějaký plac, který bychom mohly uklidit. A o kterém bychom mohly prohlásit, že je to zajisté to, co nám paní z úřadu svěřila. Škrábu se.

Abychom se dostaly na druhý břeh, musíme obejít celou budovu. Cestou pyšně sbíráme i to, co nemusíme. Když dojdeme na druhou stranu, zjišťujeme, že tam jiný plácek není. S nelibostí se tedy pouštíme do uklízení toho nejnechutnějšího, co jsme kdy v životě viděly. Možná zním zhýčkaně a jako snob, ale dělá se mi špatně ze štiplavého pachu a každou chvíli děkuju, že máme aspoň ty rukavice. Vypínám mozek a nepřemýšlím, jak se tam co dostalo. Vzpomínku mažu z aparátu a mechanicky sbírám věci, které tam nepatří. Za chvíli jsme z nejhoršího venku a po další chvíli vyhazujeme poslední viditelný kousek odpadu. Matraci, která leží uprostřed křoví a kdovíčeho, ignorujeme. Pyšně si sedáme a společně se snažíme přijít na to, proč jsou lidi taková prasata. Kýchám, smrkám, kašlu, škrábu se.

Zvládly jsme to. Doma si sundavám oblečení a jen krůček mě dělí od toho, abych ho hned nespálila. Nakonec ho hodím do špíny a ve vaně se pak drhnu až do ruda. Mám špínu i za Ovčáčkem a lituju, že jsem se rozhodla uklízet cizí bordel. Mám pocit, že mám breberky a plíseň. Už nikdy nic neudělám pro přírodu! Stejně mě nesnáší. Mám alergii na pyl, trávy a celý jaro. Snažím se její situaci alespoň trochu zlepšit a ona mě celou dobu nutí smrkat, kašlat, škrábat se a kýchat. Příští rok nikam nejdu. Nikdy už nikam nejdu uklízet. Lidi jsou prasata. Svědí mě oči.

Co to kecám. Příště půjdu zas. Cítím se jako dobroděj a člověk hodný medaile. Hodlám se teď nosit po městě a každýmu vyprávět, jaké to je, sbírat ze země kondomy. Mám pocit, že jsem vyléčila rakovinu. Stálo to za to. Beru si prášek.

Jasmin Ježková