15 Pro Profesor Jan Jirák o médiích: Můžeme jim věřit?
Tento text je pouze volnou parafrází přednášky Prof. PhDr. Jana Jiráka, Ph.D. s názvem „Můžeme věřit médiím?“, která se konala 26. 10. 2016 ve slánském muzeu. Pan profesor je teoretik médií a působí na Karlově univerzitě a na Metropolitní univerzitě Praha. Vše, co bylo na přednášce řečeno zde píši tak, jak jsem tomu porozuměla já. V průběhu přednášky mohl nastat komunikační šum, tudíž bych nerada, aby byl text považován za doslovný a nezpochybnitelný výklad Jana Jiráka.
Odpověď na otázku, která byla položena hned v úvodu přednášky, tedy zda „Můžeme věřit médiím?“, by se hledala jen velmi těžko. S jistotou můžeme tvrdit pouze to, že médiím věřit musíme. V našich světech totiž dochází ke stále věší medializaci a média se stávají součástí naší každodennosti. Již od 20. století utváří naši společnost. Ať už jde o noviny, časopisy, rozhlas, televizi či internet. Čteme je, díváme se na ně, sdílíme je. Způsobují, že jsou od nás neoddělitelná. A nám nezbývá než s nimi počítat a pokusit se bojovat s nástrahami, které na nás skrze ně číhají.
Je pochopitelné, že zákoutí, která nejsou ještě zcela prozkoumaná, nám mohou klást nástrahy, se kterými si neumíme poradit. Jako příklad poslouží sociální sítě a nová média obecně. Jejich vliv formuje celou novou generaci, která přestává být schopna kompromisu a prohry. Kvůli možnosti „lajkovat“ nad věcmi tolik nepřemýšlíme a dáváme najevo, že se nám něco líbí, aniž bychom přesně věděli proč. Navíc se na sociálních sítích shlukujeme s lidmi, jejichž názory jsou podobné těm našim a navzájem se v nich utvrzujeme. Sdílíme svět s těmi, kteří nás podporují ve způsobu jeho chápání. Jsme rozděleni na dva nesmiřitelné tábory a často nejsme schopni nadhledu
Další novinkou je role, kterou nám nová média přisuzují. Už nejsme jen příjemci, ale stáváme se uživateli. Máme možnost sdělení nejen vstřebávat, ale i citovat, komentovat a sdílet. Kvůli tomu často získáváme mylný pocit, že se na tvorbě zprávy podílíme a jsme její součástí. Ignorujeme pak skutečnost, že někdo musel vynaložit úsilí informace sesbírat a článek napsat. Navíc již nepřemýšlíme nad zdrojem, a tudíž těžko rozlišíme pravdu od nepravdy. Uživatelská úloha také zapříčiňuje, že dokážeme přisoudit nepřiměřený význam zprávě, která byla původně pouze zprávou vedlejší.
Nové technologie zasahují hluboce do způsobu našeho života. Smartphony používáme při čekání ve frontě, při sprchování a 9 % z nás dokonce při sexu. Nekomunikujeme se světem okolo, ztrácíme pozornost, empatii, schopnost porozumět ironii, jsme více útoční. A co je velmi nebezpečné; ztrácíme pocit nevratnosti. Zvykli jsme si mazat konverzace i komentáře a máme zdání, že život funguje podobně. Říkáme i děláme věci s pocitem, že vždycky můžeme „smazat historii“. Neodlišujeme svět reálný a kybersvět.
Televizní způsob života
Média hrají velkou roli v našem životě. Ovlivňují uspořádání našeho volného času, manifestují mezilidské vztahy („boj o dálkové ovládání“ = kdo rozhoduje o tom, na jaký kanál se budeme dívat, bývá také brán jako ten, kdo má v rodině hlavní slovo) a mají vliv na rozmístění nábytku. Televize nám dává zdroje společenských témat a nabízí vzory „jak to chodí“ a „jak se chovat“, kvůli nimž nabýváme dojmu, že pořady demonstrují skutečnost. To vše působí na obsah našich vědomí, a také nejen na to, O ČEM přemýšlíme, ale i JAK přemýšlíme. Média jsou plná informací, které nepotřebujeme znát. A náš mozek je tak přehlcen zbytečnostmi a naše vědomí je manipulováno. Pokud tomu chceme předejít a pokusit se rozpoznat, co už je pro nás bezvýznamné, stačí si při vstřebávání sdělení říct: „A k čemu to potřebuju?“. Odpovědět může být jednoduché i složité, ale sama otázka nás nutí se zamyslet, což je vždy přínosné.
Obsah se netvoří sám, dělají ho lidé
Média nás ovlivňují už při výběru obsahu. Sama si totiž zvolí, co a jakým způsobem nám poskytnou. Dělají to záměrně i bezelstně. A my zapomínáme, že všechen obsah, který je vydáván, je jen výsledkem lidského rozhodnutí. Za den se stane mnoho událostí, které média ani nezaznamenají, nebo je nevyberou do svého zpravodajství. Do oběhu se dostanou samozřejmě negativní zprávy, zprávy s pocitem fyzické blízkosti, s kulturní pochopitelností či zprávy týkající se elitního národa/státu (Somálsko zajímá lidi méně než USA).
Sdělovací prostředky nás mohou záměrně klamat, a to si jen těžko uvědomíme, protože nemáme pod kontrolou kontext dané události a nejsme součástí rozhodovacího procesu. Zprostředkovávají obsah, ale také ho formují a moderují. Navíc nás učí uvažovat ve stereotypech, a pokud o daných věcech nejsme schopni přemýšlet, nejspíš jim lehce podlehneme.
Ukázkovým příkladem toho, jak nás MOHOU ovlivňovat, je tato fotografie a tři média, která ji předložila světu:
Vlevo: Jak fotografii představila arabská televize Al Jazeera. Uprostřed: Pravdivé zobrazení, které nabídla médiím k převzetí zpravodajská agentura Reuters. Vpravo: Fotografie, kterou zprostředkovala americká CNN.
Soukromí? Ano, prosím!
Online, tisk, televize i rádio (neseriózní ale někdy i seriózní) navíc lehce sklouznou k absurdnímu a nemorálnímu chování. Mohou dramatizovat (počítání volebních lístků; výsledek je již daný, jenom ho nevíme a absurdně sledujeme průběžné sčítání) i očerňovat (zesměšňování politiků, zachycování v nepříznivé situaci). Při informování o politice média rozhodují, jaký obraz o ní se k nám dostane. Pronikají do soukromého života politiků (je rozdíl, když má politik milenku a když politik používá vládní letadlo, aby létal za milenkou) a napadají lidi, kteří nemají s politikou nic společného.
Vzdálená skutečnost je jiná
Vždy bychom měli mít na paměti, že fotka v novinách neukazuje člověka, který je na ní zachycen. Marketingový plán Karla Schwarzenberga neukazoval politika samotného. Pán s růžovým čírem není on. Fotografie Audrey Hepburn není Audrey Hepburn, je jen odrazem fotografova záměru. Je to výsledek tvorby toho, kdo ji vybral. A to je věc, kterou bychom si měli uvědomovat vždy, když vidíme nějakou fotku nebo i portrét člověka v novinách. Vzdálená skutečnost je zkrátka jiná.
Toto není Karel Schwarzenberg
Na závěr je nutné říct, že, ač to tak nejspíš nevypadá, máme možnost se proti manipulaci bránit. Nejsme bezbranní. Musíme o věcech mluvit, přemýšlet nad nimi, musíme ověřovat informace i zdroje samotné. Naší obranou není pasivita a odevzdanost, ale naopak aktivní snaha věcem porozumět, umět s nimi pracovat a hlavně si všechno neustále uvědomovat.
Jasmin Ježková
Žádné Komentáře