13 Dub 8.4.2015
Ve středu jsem měla naplánovaný výlet do zdejšího velkoměsta Granady s mým mentorem Borjou, kterého znám již z předešlé mezinárodní výměny, kterou jsme pořádali minulý rok se Španělskem. Naštěstí hned v mojí ulici je zastávka, takže nebylo těžké ji najít, horší bylo to čekání.
Ve Španělsku nejsou žádné jízdní řády, alespoň ne v takových městech, kde žije pouze pár desítek nebo stovek tisíc obyvatel… Ano, překvapující, ale co se dá dělat. Takže jsem čekala pár minut, než nějaký autobus přijel a vystoupila na poslední zastávce v centru Granady, jak mi bylo řečeno, kde si mě vyzvedl Borja. Měl zrovna pauzu mezi svými studiemi, takže se mi věnoval asi 4 hodiny. Cítím se s ním asi nejlépe. Za prvé ho znám, za druhé nemá tak strašný andaluský přízvuk a snaží se mluvit srozumitelně, a za třetí je trpělivý a na španěla až moc starostlivý! Ukázal mi jeho oblíbené místo, o kterém neví ani místní, kde jsme strávili několik minut. Poté jsme se courali typickými úzkými uličkami v centru města, dali si tu nejlepší zmrzlinu a pro Španělsko známé “tacos“ , nebo-li talíře všeho možného.
Strašně ráda pozoruju mezikulturní rozdíly a tady na každým rohu objevím něco, co se naprosto liší od mého stylu života. Vůbec nevím, jak si na to všechno mám zvykat, a jestli to nebude problém pro mě se vrátit… Abych byla konkrétnější, lidé tady nikam nespěchají. Pracují jakože aby se neřeklo a nejde jim o peníze. Chtějí mít pohodový a bezstarostný život. Ano, sen každého, ale pokoušíme se my v České Republice o to? Oni vstávají pozdě, jdou si do práce, tam jsou 3 hoďky, pak jdou zase domů si odpočinout a najíst se… Nejsou včasní, neustále chodí pozdě, ale nikdo je nekárá, protože to dělají všichni do jednoho. Když chcete něco řešit, na všechno řeknou no pasa nada – nic se neděje, všechno je v pořádku, no jasně, to víš, že to nějak uděláme. Nic není problém a všechno jde dělat hezky v klídku. Všichni se na ulicích líbají, v obchodě nesedí zaměstnanci na pokladnách a čekají na kupující. Právě naopak kupující stojí u pásu a čekají na někoho, kdo je obslouží. Tohle všechno se snažím vstřebat, jelikož jsem velmi zorganizovaný člověk, vedu si diář, kam si všechno píšu, každý den si dělám rychlé shrnutí, co musím udělat, jaká je moje nynější priorita atd.
Potřebovala jsem od nich pár věcí, podepsat dobrovolnické smlouvy, zjistit, kdy mi začnou hodiny španělštiny, jaké jsou mé pracovní hodiny, kolik a jakým stylem budu dostávat kapesné a kdy mi proplatí letenky sem. Smlouvy, které jsem jim dala, mě vrátili s tím, že si mám někdy zajít na radnici, s kterou ta organizace spolupracuje, je nechat podepsat. Tak si říkám OK. Na hodinu španělštiny my řekli, že zatím nevědí, nemají lektora. Pracovní hodiny jsou od 4 do 9, ale není problém pracovat ráno nebo to promíchat. U letenek jsem musela vnutit bankovní účet, kam to chci poslat, jinak nevím, jak by to vyřešili a kapesné jsem dostala hned, díkybohu. Toto jsou mé první postřehy a nejsou příliš pozitivní, snažím se uvolnit a věci tolik neřešit, ale je to strašně těžký. Nikdy jsem nevěřila, že bych se dokázala pozastavit v takovéhle fázi.
No nicméně po mém výletu v Granadě jsem oficiálně šla do práce od mých 4 hodin. Hned si mě vzal na starost Manual, který je místní pracovník s menší znalostí AJ. Po 2 hodinách se k němu přidal i vedoucí celé organizace Juan. Upřímně můžu říct, že jsem rozuměla tak půlku toho, co mi řekli. Vždycky když jsem si něco potřebovala ujasnit v angličtině, Manual skoro vůbec nerozuměl… To nejhorší ale je, že oni skáčou z jedné věci na druhou, takže vždy, když jsem měla pocit, že vím, o čem mluví, přepnul někam jinam a byla jsem zase v p*. Ohromně mě to demotivovala a připadal jsem si jako nejhloupější člověk na světe, protože jsem měla spoustu věcí, co bych chtěla říct, ale ani s jedním jazykem (AJ,ČJ) mi to neprošlo. Takže tohle byla zatím moje nejslabší chvíle… Od zítřka chci začít běhat a víc se snažit věci tolik nehrotit.
Žádné Komentáře