13 Kvě Já a feminismus
Rovnost, emancipace, obrana, síla a boj. To si představím pod pojmem feminismus. Co ale znamená pro mě samotnou?
S tím pravým feminismem jsem se seznámila poměrně nedávno. Vždycky jsem byla feministka, ale nenazývala jsem se tak a o jeho význam se nezajímala. Základní školy feminismus obchází a na střední škole nám jen řekli jeho definici. Párkrát se u toho dokonce zhnuseně ušklíbli, tudíž nebylo těžké získat dojem, že jde o něco špatného a zbytečného. Přežívala jsem s obecně známou představou, že si feministky neholí nohy, nemají rády sex, bytostně nenávidí muže a nejraději by je všechny zabily. Že jen touží ovládnout svět a nastolit matriarchát. Že jim vadí ženy, které myjí nádobí a žehlí muži košile. A celý svět mě v těchto nesmyslných představách tak ochotně podporoval.
Když jsem se pak probrala, zastyděla jsem se a zjistila, že feminismus vlastně celý život podporuji. A měla jsem pocit, že to takhle zákonitě musí cítit každý. Všichni přece toužíme po světě, kde neexistují bariéry kvůli pohlaví. Všichni jsme feministky a feministi, jen to nevíme, protože nám ve škole předávají zkreslené a nepravdivé informace. Protože máme pocit, že slovo feminismus má negativní a hanlivé zabarvení. A pak přišlo další probuzení, zjistila jsem, že jsou i lidé, kteří popírají jakoukoliv nerovnost a podle kterých neexistuje sexismus. Pro některé je totiž v pořádku, když je žena nazývána „nejkrásnější dekorací muže,“ když je umlčována. Pro jiné je zase nechutné, když žena mluví sprostě, kouří a pije, zatímco u muže to považují za „normální, protože je to chlap.“
Nedávno jsem někde (při brouzdání po internetu) četla článek o zbytečnosti feminismu. Autorka v něm vyzývá ženy, aby se nepletly do „mužského světa“ a tvrdí, že pokud budeme (ženy) dále usilovat o víc, naše ženskost se vypaří a zůstaneme složeny jen z toho, co jsme ukradly mužům. Že bychom se měly: „Dívat na ně s obdivem. Nedělat všechno. Neplést se do všeho. Dovolit jim být muži a samy přitom zůstat ženami.“ Umím si představit, jak lehké je tohle pro někoho, kdo zapadá do společenské šablonky s názvem „žena“ nebo „muž“. Pro někoho, kdo toleruje nebo dokonce snad obdivuje svět, který mocní povýšili na „mužský“. Píše o tom, že bychom se neměly do ničeho plést a o nic usilovat. Protože podstatou ženství je zůstat tichá a poslušná? Co to vůbec znamená „zůstat ženou“ a pojem „ženskost“? Existuje snad nějaké složení, které dělá ženu ženou? Nebo je to jen společenský program s názvem „Stepfordské paničky“?
Neexistují vlastnosti, které by charakterizovaly ženu a neexistují vlastnosti, které by charakterizovaly muže. Muži mohou být stejně citliví jako ženy nebojácné. A je to společnost, která nastavuje chybné charakteristiky. Jsou to staletí sociálního útlaku. Je to nereálný předpoklad, který utváří většinovou „realitu“. Muž je politik a žena sekretářka. Muž je chladný, žena pláče. Muž je chytrý, žena je hezká. Muž má vydělávat, žena má vařit. A jakmile je žena silná a muž má rád romantiku, „něco je špatně.“ Dochází k narušování světů a tak dobře zakořeněných charakteristik.
Vždycky jsem měla problém sama se sebou. Kvůli špatně nastavené společnosti jsem měla pocit, že jsem divná. Protože mi to každý den opakovali. Byla jsem „chlap“, nebyla jsem dost něžná a tichá. Měla jsem názor a uměla jsem ho projevit. Byla jsem hlasitá, úderná, silná a energická. Kdybych byla muž, byla bych pro ně vzor. Ale protože jsem žena, nikdy jsem jim nebyla dost dobrá. A hloupí lidé to nemohli ustát. Šťouchali do mě, pomlouvali mě a shazovali mě. Postupně jsem ztrácela sama sebe. Sebrali mi sebevědomí i sebelásku. Začala jsem jim věřit, že jsem v nepořádku. Chtěla jsem v sobě za každou cenu nelézt to pověstné ženství a trpěla jsem tím, že nejsem dokonalá. Stále jsem se ke všemu vyjadřovala, ale pokaždé jsem měla špatný pocit. Cítila jsem se provinile, protože odporuji muži. Protože jsem sama sebou. A pak jsem se seznámila s feminismem a zjistila, že vlastně vůbec nejsem divná. Že se nemusím stydět a omlouvat. Že ženství neexistuje a já se nemusím stát něčím slabým a něžným, abych byla ženou. A začala jsem si pomalu zase věřit.
Rovnost, emancipace, obrana, síla, boj. To si představím pod pojmem feminismus. A přesně to pro mě feminismus také znamená. Rovnost, protože toužím, abychom si všichni byli rovni. Obranu, protože hodlám bránit všechny, které společnost napadá pro jejich neženské/nemužné vlastnosti. Sílu, protože mě feminismus posiluje. A boj, protože pouhá pasivita společnost nezmění. A na závěr této „eseje“ bych chtěla říct, že si holím nohy, mám ráda sex, vážím si inteligentních a hodných mužů, někdy dokonce vařím a někdy i žehlím příteli košile. Nejsem zahořklá. Jsem hrdá feministka.
Jasmin Ježková
Žádné Komentáře