01 Zář Dobrovolnictví na vlastní kůži aneb Septima v DDŠ Slaný

Uspořádat z vlastní iniciativy dobrovolnickou akci, a to ještě v rámci třídního kolektivu, to chce nejen nápady a motivaci, ale hlavně pořádný kus odvahy. Jak se organizátor takového odpoledne pro děti z dětského domova cítí, se dozvíte v krátké reportáži, kterou pro vás sepsala opět naše dobrovolnice Kája. Přes všechny obavy se septimě ze slánského gymnázia nakonec podařilo vykouzlit nezapomenutelné odpoledne…

Na konci školního roku jsme se rozhodli využít toho, že už se neučíme a navštívili jsme Dětský domov ve Slaném. Návštěvu předcházela spousta smíšených pocitů. Nikdo moc netušil, co od dětí, které si toho tolik zažily, čekat. Navíc jsme se báli, že je naše návštěva bude jenom otavovat a nudit.  Nakonec však všechno dopadlo lépe, než si kdokoliv z nás dokázal představit.

Za deset minut osm jsme se všichni sešli před dětským domovem, kde si nás vyzvedla paní Formánková, sociální pracovnice dětského domova, která s námi návštěvu domluvila. Byli jsme uvedeni do společenské místnosti a netrpělivě jsme čekali, až dorazí děti. Mezitím jsme se mohli občerstvit čajem z várnice. Přišlo mi roztomilé, když nás paní Formánková upozorňovala na důležitost pitného režimu. Nemocem z povolání se člověk holt nevyhne.

Děti pomalu přicházely a ujímaly se míst. Působily docela sebevědomě. Zato my jsme se nervózně koukali jeden po druhém a nevěděli, co dělat. Usmívali jsme se, abychom vypadali alespoň sympaticky. Když už se místnost docela zaplnila a vychovatelé nás ujistili, že už nikdo jiný nedorazí, pokusila jsem přinutit padesát lidi k pozornosti. Po pár nekonečně dlouhých sekundách, kdy jsem si připadala poměrně ignorovaná, se mi to povedlo. Jenže druhý problém nastal ihned záhy během vysvětlování první seznamovací hry. Pravidla nebyla nikterak těžká, jen mi jednoduše docházela slova, a tak jsem nejspíš působila trošku zakřiknutě.  Naštěstí zbytek teambuildingových aktivit probíhal v režii mých spolužáků, kteří to na rozdíl ode mě zvládli bravurně.

Hodina vyhrazená pro vzájemné poznání se utekla jako voda a děti se konečně dočkaly toho nejhlavnějšího z celého dopoledne – fotbalového zápasu.  Vlastně jsme si pro ně se spolužačkami připravili i výtvarný workshop, ale ten kvůli převaze mužského pohlaví nebyl zas tak populární. Našli se však i kluci, kteří dali přednost malování před sportem, anebo ji snad dali septimánkám před septimány.

Celé dopoledne se náramně vydařilo. Z dětského domova jsme odcházeli se skvělým pocitem a dobrou náladou. Osobně si myslím, že jsme nemohli školní rok zakončit lépe. I dnes, po měsíci a půl, mi vzpomínka na tuhle návštěvu vykouzlí úsměv na tváři. Každopádně se do dětského domova chystáme zas a vám to můžeme taky jedině doporučit.

Autor: Karolína Mrůzková

Foto: Jakub Kozák