Dvě Češky v Arménii

22 Čvc Dvě Češky v Arménii

V rámci příprav mezinárodní výměny mládeže, která nás čeká toto září, jsme si já a moje kolegyně zajely do Arménie. Minulý rok jsme pořádali výměnu s naší partnerskou organizací Armenian Open Society u nás v České republice, konkrétně v Haškovcově Lhotě. Vzhledem k tomu, že se projekt velmi povedl, rozhodli jsme se na něj navázat a uskutečnit jeho pokračování právě v Arménii. Kromě většiny účastníků předešlé výměny se nám přihlásilo i několik nových zájemců, projekt byl schválen, a tak se stalo, že jsme začali plánovat opravdu naostro. S tím souvisí i náš nedávný výlet do Jerevanu, v rámci kterého jsme si na vlastní oči prohlédli areál, ve kterém budeme s našimi účastníky trávit celé dva týdny, nakoupili jsme velkou část potřebného materiálu a doladili podrobný program. Velká vzdálenost a přestupy zapříčinily, že nám ze čtyř dnů na pobyt zbyly pouze dva, i tak to ale stálo za to!

Letěly jsme přes Ukrajinu a v jejím hlavním městě jsme musely strávit skoro šest hodin. Čekání jsme si ale zkrátily hlavně sdílením našich očekávání. Letěly jsme do dost odlišné země, jiné kultury, ale strašně jsme se těšily, až to všechno budeme vyprávět účastníkům, kteří se s náma do Arménie chystají v září.

Hned po přistání v Jerevanu, když jsme čekali na pasovou kontrolu, byly naše pocity zvláštní. Na letišti bylo poměrně dost strážníků v zelených uniformách s přísnými obličeji, kteří na velké množství evropských cestujících hleděli přinejmenším nedůvěřivě. Takové zvědavé, zkoumavé a opatrné pohledy nás pak provázely celý čas. Na letišti nás čekali naši přátelé z výše zmíněné arménské organizace, Levon a Shushan, kteří nás po následující dva dny ubytovali u sebe. Byly jsme vyčerpané po dlouhém letu a věčném čekání na letišti či ve frontě, pozvání do útulného arménského baru, kde Levon pracuje, jsme ale nemohly odmítnout. Jako welcome drink jsme dostaly arménský nápoj, který se skládá z vodky, hruškového džusu, soli, pepře a olivy. Ta kombinace zní hrozně děsivě, musím ale říct, že to chutná překvapivě zajímavě.

Druhý den ráno nás naši hostitelé poctili úžasnou, čerstvou snídaní, složenou ze všemožného ovoce a zeleniny, sýru připomínající balkánský, chlebu „lavaše“, čerstvé višňové šťávy a milionem dalších dobrot. Po takové vydatné snídani jsme byli všichni připraveni na cestu do Dilijanu, kde se nachází naše budoucí ubytování. Sotva jsme minuli hranice Jerevanu, spadly nám brady. Arménie je proslulá svými horami, žádné představy se ale nevyrovnají skutečnému zážitku. Po celou dobu jízdy taxíkem, ve kterém zněla energická arménská hudba, která celý požitek ještě umocňovala, jsem nevěřícně zírala z okénka. Zkrátka jsem nemohla odtrhnout pohled od těch obrovských, nádherných a různorodých kopců, které se, jak se zdálo, rozprostíraly do nekonečna. Na místě jsme se setkali s milým panem majitelem, který nás po celém areálu provedl a ukázal nám pokoje. Nadmíru spokojené a opět ohromené dechberoucím výhledem, jsme spolu s Levonem a Shu naskákaly zpátky do taxíku. Naše další cesta se ubírala kolem jezera Sevan, místa, které se opět jen těžko popisuje obyčejnými slovy. U silnice vinoucí se kolem něj postávali rybáři, kteří nabízeli své úlovky tak, že se každému projíždějícímu autu chlubili rozmáchnutím rukama, gestem, které naznačovalo velikost prodávaných ryb. Další zastávkou byl nádherný výhled právě na obří jezero Sevan, kam jsme se dostali přes roztomilé místní tržiště, kde jsme ochutnali arménskou sladkost jménem Matnakash.

Po návratu do Jerevanu jsme se ocitli na pár hodin v pracovním procesu, jehož popis by nebyl zdaleka tak zajímavý, ovšem který se, jak doufáme, pozitivně odrazí na celém projektu v září. Když se setmělo, byl ten správný čas okusit pravý Jerevan. Levon se Shushan si chtěli odpočinout, a tak se z nás staly opuštěné češky v hlavním městě Arménie. Sympatickým metrem, které má jen jednu trasu a jednotnou cenu jízdenky (100 AD = 5 KČ), jsme se dopravily na Náměstí republiky. Podle instrukcí Levona jsme se snažily dostat na hlavní třídu a najít směnárnu, jenže jsme se nechaly unést davovou atmosférou do uliček, které svou živostí sice hlavní třídu připomínaly, jak jsme se ale později dozvěděly, nebylo tomu tak. Měly jsme z téhle procházky dost divný pocit, všichni na nás totiž strašně nepřátelsky zírali. Věřte, že nepřeháním, když tvrdím, že každý, opravdu každý kolemjdoucí, ať už žena nebo muž, mladý nebo starý, na nás vrhal pohrdavé a zhnusené pohledy. Z našeho putování tímhle tichým lynčem nás vytrhla až malinkatá česká vlaječka, kterou zrovna připevňoval nějaký arménec v šik obleku na luxusní limuzínu. Plné radosti, že vidíme někoho, kdo nás snad neprobodne pohledem, jsme k němu přiběhly a oznámily mu odkud jsme. Byl moc milý a poradil nám, kde najdeme směnárnu. Peníze jsme vyměnily (srandovní pocit mít v peněžence patnáct tisíc), prohlédly si Náměstí republiky a sešly se znovu se Shushan a Levonem. Smáli se nám, když jsme jim vyprávěly naše zážitky s ne moc milým jerevanským obyvatelstvem. Vysvětlili nám, že jsme se omylem ocitly ve čtvrti, ve které je sice rušno, ale většinou jde o arménské obyvatele, navíc se tam často setkává gay komunita a na evropské turisty nejsou moc zvyklí. Vtipná story, hlavně ale cenná zkušenost, kterou bude dobré sdílet s naší českou skupinou.

Je naprostá pravda, že Jerevan v noci doslova září. Nedokážu si představit vhodnější denní dobu na jeho návštěvu než je právě večer. Všechny ty krásné budovy svítí, v ulicích to žije a na každém rohu hraje arménská hudba.

Následující den nás čekalo další kouzelné místo, a tím byla Geghard Monastery. Dechberoucí komplex s krásným kostelem a zahradou. Jako typický budíček se mi v Jerevanu jevilo troubení řidičů. Ti na sebe troubí neustále a za každých okolností. Co pár vteřin, to zatroubení, a když se to všechno sejde ráno na jedné z jerevanských křižovatek, máte pod balkonem hotový orchestr. To všechno ovšem bez vzteku. Arménští řidiči sice troubí o stošest, ale nevztekají se a nenervují, jako ti čeští. Nutno podotknout, že v Arménii neexistují žádná silniční pravidla, alespoň tedy v Jerevanu ne. Byla to jedna z věcí, která mě na této kultuře fascinovala nejvíc. Pro Arménce typická cesta centrem hlavního města, by podle mého byla pro Čecha nepředstavitelná. Ve městě sice fungují semafory, ovšem ve chvíli, kdy dají vozidlům zelenou, veškerá disciplinovanost končí. Každý jede jiným směrem, když chce zrovna zahnout, zahne, nezájem, samozřejmě u toho troubí na všechny strany. Na semaforu se nestojí v úhledných řadách vedle sebe, nýbrž prostě stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Proto se také při cestě jerevanským taxikem musíte často přidržovat madla, neboť hrozí, že se nečekaným rozhodnutím řidiče zahnout, ťuknete do hlavy. 🙂

Do komplexu Geghard jsme ale nejeli taxíkem jako obvykle, ale typickou arménskou Marshrutkou. Roztomilý minibusík, který potkáte v Jerevanu běžně, a který jezdí překvapivě stejně šíleně, jako ostatní. Nastoupíte do něj většinou zadními dveřmi a vyjdete předními, přičemž platíte až při odchodu přímo řidiči nebo přísedícímu, většinou mladému chlapci, který mu pomáhá jízdné vybírat. Žádné kontroly ale neprobíhají, v autobuse nejsou žádné turnikety ani přístroje na cvaknutí jízdenky. Vlastně žádnou jízdenku ani nedostanete. Přesto všichni platí. Arménci tvrdí, že každý zaplatí, protože by to pro člověka byla nehorázná hanba, kdyby ho ostatní viděli z autobusu odcházet bez zaplacení.

Druhou půlku cesty zajistil stop. Levon a Shushan nám vyprávěli, jak moc snadné je v Arménii stopování. Chcete jet stopem? Nezabere vám to moc času. Zastaví hned první, maximálně druhé auto a můžete nasedat. Vyzkoušeli jsme to na vlastní kůži, opravdu hned druhé vozidlo zastavilo, v něm dva sympaťáci, kteří jeli shodou okolností úplně na stejné místo, jako my. Během cesty to v autě vypadalo, jako když je Shu s Levonem znají už roky. Okamžitě začal živý rozhovor, ze kterého jsme poznaly, i když se odehrával výhradně v arménštině, že je opravdu příjemný a přátelský. Ti dva pánové jeli na to místo pracovně, a když skončili, opět nás našli. Jelikož měli volné odpoledne, rozhodli se s náma pokračovat dál a ke konci dne nás navíc odvezli až zpátky do Jerevanu. Celá ta situace byla naprosto okouzlující a vyklubalo se z ní skvělé odpoledne. Nechci být moc skeptická, ale nedovedu si úplně představit, že se tohle běžně stává u nás v Česku.

I když jsem asi příliš zvyklá na ten „evropský“ styl života, mnohem více nalajnovaný a mnohem více o praktičnosti než o lidech, abych v Arménii toužila žít, bylo smutné odjíždět. Arménská nátura, která se vznáší všude kolem, vás zkrátka pohltí. Ať už jsou to místní lidé, ze kterých si můžete udělat přátele během pár vteřin, ať už jsou to krávy vykračující si po silnici, Marshrutka, které chybí okénka nebo ta úchvatná, všudypřítomná krása v podobě arménské přírody. Nemůžu se dočkat, až se tam v září vrátím a až to všechno uvidí česká skupina našich účastníků. Arménie je prostě krásná.

Kateřina Jandová

ICM Slaný