11 Kvě SHRNUTÍ ARRIVAL TRAININGU
Musím uznat, že předtím než jsme tam jeli, jsme měli různé typy očekávání… Tak jak to normálně bývá. Já si představovala většinu lidí ze severu, ňákej ten západ a úplně nejmenší uskupení lidí z jihovýchodu. Taky jsem si říkala, že by bylo fajn, aby pohlaví bylo vyrovnaný, ale tady na těch projektech potkat stejný počet chlapců jako dívek je skoro nemožný.
Cesta tam netrvala dlouho, Jaén je od Granady zhruba hodinu směrem na sever. Naším cílem bylo si hodit batohy na hostel a pak najít nějakou restauračku, protože naše první jídlo byla večeře. Ale už na recepci jsme měli první střet s nějakou skupinkou ze Seville. Potom jsme dostali papír s rozpisem národností a rozřazení do pokojů. Myslela jsem, že mě omejou… Vůbec jsem nechtěla podléhat předsudkům, ale prostě jsem si nějakým způsobem vybudovala větší obdiv k lidem nahoře, a tudíž když jsem spatřila, že celý týden budeme s lidmi z Bulharska, Chorvatska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Gruzie, Ruska atd., tak mi prostě ztuhl úsměv. Btw moje spolubydlící byla ta z Ruska :D. Na obědě jsme měli s holkami brainstorming, tak nějak jsme se pomaloučku probírali všemi národnostmi a vzájemně se připravovali, co nás čeká. K večeru to přišlo, první aktivity založeny na poznávání se a zapamatování si jmen. Později večer následoval international evening se všemi dobrůtky, který každý přivezl. My jako Češky jsme se pochlubili bramboráky, které tady všichni milují, protože mají Španělé nechutně nezdravou a fritovanou kuchyni. Během večera jsem se úplně nezapojovala, ale antisociálně jsem se taky necítila… Prostě jsem nevystoupila z mojí ‘‘comfort zone‘‘.
Přijde mi zbytečný vypisovat každičkou aktivitu, kterou jsme dělali, spíš chci jen shrnout, co jsem pochytila a nového se dozvěděla… První dny byli o dobrovolnictvím jako takovém, co znamená EVS, kdy se Evropská unie rozhodla takovýto projekt podporovat, jaké máme práva a povinnosti, jak funguje budget a všechno týkající se toho. Během učícího se procesu jsme měli různé aktivity na podporu se víc poznat s ostatními dobrovolníky. Bylo to vtipný, protože jedno odpoledne jsme strávili děláním stereotypů každý vždy o své zemi. Který se pak následně prezentoval ostatním a já si jen říkala, kolik věcí z toho je pravda… Ale ať už jsou to věci pravdivé, nebo vymyšlené, vůbec jsme se u toho nepozastavili… Přešli jsme to jako každou jinou aktivitu, přitom tohle je úplně o něčem jiném proboha. Snažili se prezentovat Evropskou unii jako to nejlepší, co nás kdy mohlo potkat, a všechny ostatní konflikty zahrabali pod koberec. Že se musíme soustředit na světový mír a EVS nám umožňuje najít balance. Byli tam zástupce zemí, které jsou ve válce, několik zemí odmítá muslimy, politické a ekonomické situaci některých států rozhodně neodpovídají normě… Jenže všechno to bylo ‘‘zmíněné‘‘ a zachráněné větou:,,Podívejte se, jaké máte štěstí, že jste tady‘‘. Chápu jaký je jejich cíl, chápu, kam směřuje celý Erasmus+ a jak je to celé propojené, ale nemůžou po nás chtít, ať to přehlížíme a žijeme ‘‘v míru.‘‘ Každou fotku, kterou jsme fotili, musela být před reprezentační vlajkou evropské unie. A jako tečka na závěr nás na konci použili jako propagandu. Měli jsme soutěž, kdo udělá selfie s největším počtem lidí, nejvíc kreativní a nejzábavnější selfie. Úkolem bylo oslovovat lidi na ulici, říct jim všechno o programu Erasmus+, vyfotit se s nimi a hlavně ukázat letáčky! Večer každý doručil tři selfie od každé kategorie a vyhlašovali se vítězové. Tam, kde letáček z jakýchkoliv důvodů nebyl, nepočítala se… Náš tým nevyhrál ani v jedné kategorii, ale to nás nějak nesralo.
Poslední dva dny byly dost náročný… Protože každý den jsme stávali v 8, večeře KLASICKÁ večeře probíhala v 10 a spát jsme chodili po půlnoci. Takže ke konci už to na nás bylo dost znát. Předposlední večer nám byl představen hlavní koordinátor a zodpovědný člověk za všechny programy probíhající v Andalucii (jedné z 19 autonomních oblastí španělska). Nebyla jsem to jen já, kdo měl pocit, že toho člověka tam nastrčili jen, aby udělal další super reklamu a dojem. Byl totálně dezorientovanej, chtěl začít mluvit anglicky, jenže to sebe dostal jen how you am a pak začal španělsky… Připadal mi jak nastrčená loutka, fakt divnej pocit… Pak jsme se dostali ještě k dalším tématům a výhodám EVS, třeba například, že můžete dostat tzv. Youth card, která vám platí v každý zemi EU a uplatňuje slevy na spoustu kulturních událostí. Ten člověk najednou vyjekl, že o tomto vůbec nevěděl, a jak je to teda skvělý, že musíme být vděčný. WHAAAAAAAAAAAT. Tak on pracuje na institutu, praxe několik let a neví o youth card. AHA. Občas jsem měla mrazivý momenty, kdy jsem měla pocit, že lžou, a nebo si spoustu věcí překrucují, aby to na nás nějakým způsobem nechalo suprdupr dojem. Finální večeře měla proběhnout v typické restauraci. Strašně jsem se těšila, ale z těch předchozím návštěv jiným typických restauracích jsem se tak zklamala, že jsem na to nekladla velký důraz. Prostě oni nevečeří normálně jako my, že si člověk dá hlavní chod a potom popřípadě nějaký zákusek, či polévku… Prvně se na stůl naservírují talířky s olivami, brambůrky, nakládanými okurkami, chlebem a nějakou doplňující pomazánkou. Potom se v různých časových prodlevách začnou nosit ‘‘hlavní chody‘‘ ale pořád tapas… S tím, že se položí vždycky jeden talíř mezi 4 lidi a musí se dělit. Ta běžná struktura vypadá asi takto: Něco strašně smaženýho a fritovanýho, pak malinký rybičky položený na salátu, opečený brambory, jejich jamón opět obalenej a ufritovanej, a potom aby se neřeklo, že vegetariáni nic nemají, tak se začne nosit třeba lilek opět ufritovanej… Během toho týdne jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za to, že si můžeme normálně vařit, protože to bych chcípla… I když jsem to prostě nechtěla jíst, já neměla na výběr, protože jsme se chtěla najíst. Celý týden ta strava ať už v restauraci nebo v hostelu, vypadala prostě takhle. Po každým jídle mi bylo hrozně těžko, měla jsem problémy s břichem a málem došlo i na zvracení. FAKT NECHUTNÝ! No každopádně během té večeře proběhlo Flamenco vystoupení. Bylo to epický a nikdy jsem nic takovýho v životě neviděla… Tolik síly, emocí a pohybů na jedný stage. Potom se stal pro mě naprosto něco říkající moment. Zhruba uprostřed vystoupení v ten nejvíc vypjatý moment spadla vlajka evropské unie, která byla přivázána přesně za pódiem. Usmála jsem se a přesně věděla, co to znamená. Po půlnoci se všichni chtěli přesunout do dalšího baru, ale já fakt neměla náladu a tak jsme šli s mými holkami Němkou a Češkou do hostelu. Plánovali jsme jít spát, ale zasekli jsme se na balkóně a začali rozebírat věc po věci. Vůbec nevím jak je to možný, ale my tři máme schopnost vidět skrz ty věci a vždycky najdeme ten hlubší význam všech věcí, které se kolem nás dějí. A nemluvím jen o tomhle trainingu, ale v práci, když se nám někdo snaží lhát, nebo říká věci oklikou, aby nás oblbl. Pokaždý si řekneme vlastní názory a ke konci se dopracujeme k racionálnímu pohledu na věc. No každopádně naše konverzace začala Emiliinou otázkou, jestli si nepřijdeme s Bětkou antisociální, když jsme se nesnažili bavit se všema… Tuhle věc na sobě pozoruju už delší dobu a během toho pobytu tam jsem si udělala vlastní sebereflexi… Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně. Protože jsem se vždycky snažila bejt oblíbená a viděna v jakýkoliv společnosti. Začalo to na základce, kdy jsem se musela cítit oblíbená, na střední, kdy jsem pořád měla pocit, že musím mít aspoň nějaký vztah se všemi. Všechny ty tábory a výměny, co jsem zažila… Ale pak jsem poznala výjimečného člověka, mojí dobrou kamarádku Terezu, která mi ukázala i jinou možnost. Ona vždycky dávala přednost pár 100% přátelům před skupinou lidí, mezi kterou by byla oblíbená, ale žádné hlubší konexe. Od určité doby jsem se pomalinku přibližovala k tomuto módu a myslím, že teď jsem se tam konečně dostala oběma nohama. Prostě ve skupině 25 lidí není normální, aby si šel za každým a s každým se stal BF. Samozřejmě, někdo pocházel ze země, o které jsem chtěla vědět víc, ale jinak… Sedla jsem si s holkou z Indonésie, Polska, Slovinska, Bulharska a Gruzie. A to mi úplně stačilo… Nepotřebovala jsem se bavit s ostatníma a vůbec jsem se necítila provinile nebo antisociálně. Skvělým příkladem byl kluk z Ukrajiny, který se nebavil s nikým ale vlastně se všema. Chodil jako bludný Holanďan od skupinky ke skupince, od stolu ke stolu… Snažil se všech ptát, co mají za koníčky, co dělají ve svých organizací, proč sem jeli… Ale ve finále nezískal nové přátelé. Takže Emílie se cítila trochu provinile, že nemluvila se všema a vždycky se neúčastnila všeho. Pro mě to bylo zcela v pořádku. Později jsme se přemístili do jejího pokoje a začali evaluovat celý ten pobyt tam. Jak jsem zmínila už před chvílí, společně se cítíme trochu jako čarodějnice s nadprůměrnými silami, protože pokaždé si řekneme své vlastní postřehy a dokážeme vidět věci jinak a v jiným světle… Vždycky mám husí kůži, ale ve stejnou dobu si uvědomuju, jak jsem vděčná, že z těch 25 lidí, co jsem poznala mám na bytě právě tyhle dvě… Vůbec si nepřijdu na 19 a ani nepřišla mezi těmi ostatními. Byla jsem nejmladší a většina lidí měla víc jak 25. Jsem ráda, že tohle prožívám tak brzy a můžu se seberealizovat pomocí staršího a zkušenějšího okolí.
Takže abych to tak nějak shrnula, arrival training mě dal větší znalosti o EVS. Například díky francouzské AXA pojišťovně mám nárok dostat brýle v hodnotě 300 euro. Takže to rozhodně během svého pobytu využiju. Ujasnili jsme si, jak velkou zodpovědnost máme mít v organizaci, které pracujeme. Že nejsme pracovníci, ale pouze pomocníci těch pracovníků. Zda můžeme vyjet na další projekt sponzorovaný EU ve stejnou dobu… Pár lidí jsem poznala blíž, takže mám možnost je navštívit v Seville, Cordobě, Barceloně a Madridu… Ale upřímně jsem se nemohla dočkat jet zpátky domů do Maraceny <3.
Žádné Komentáře