30 Lis #PrayForTheWorld
Tak dneska je to přesně týden po pařížských atentátech. Nejdřív jsem k tomu nic moc psát nechtěla…ne, že by to bylo nějak moc složité nebo tak něco, ale nepřišlo mi to prostě jako dobrý nápad. Jenže spousta z vás mi psala, jak se mám, jak to snáším, jak tu jde běžný život. Takže to tu máte…s menším časovým odstupem a čistší hlavou.
Začneme pohádkou: Pátek po práci, večeře a vymýšlení plánů na večer. Líná Terezka se místo klasického pátečního socializování rozhodne zůstat doma, hodit nohy na stůl a sjíždět jednu epizodu TBBT za druhou. Vzrůšo, co? No…zase se jednou ukázalo, že měl Saturnin pravdu a přísloví „Kdo pozdě chodí sám sobě škodí“ není radno brát až moc vážne.
Někdy chvilku po deváté se mi zbláznil mobil a začala mi chodit upozornění z appky Le Figaro(francouzský deník). Chvilku jsem to ignorovala, ale pak už mi to nedalo a přečetla jsem si první zprávu: „Attaque au Stade de France“ …zástava srdce. Pak jsem jen letmo zkoukla ostatní upozornění…další výbuchy na stadionu přímo v průběhu utkání Francie-Německo. Jenže to zdaleka nebyl konec. V rychlém sledu po sobě následovaly další zprávy: La Petite Cambodge, La Belle Equipe, Voltaire a pak peklo v Bataclanu.
Nebudu lhát, že jsem se cítila nějak moc bezpečně. To ani náhodou. A to i přesto, že jsem v té chvíli byla od čtvrti Saint-Denis, kde se většina útoků odehrála, dost daleko. A pro ujasnění…v městečku, ve kterém žiju je největší hrozbou nedostatek baget a výpadek internetu. Ono to na vás tak nějak padne…celá ta vaše situace, kterou si už nějakou dobu nepřipouštíte: Je něco málo po půlnoci, jsem sama v cizí zemi, rozumím tak půlce toho, co je mi řečeno (angličtinu jsem klidně mohla nechat doma), víceméně bez peněz a s kalašnikovama za zády…Jednoduše řečeno, usnula jsem asi až v pět ráno načeš mě chvilku poté vzbudil telefonát od babičky, jestli žiju.
Den poté, tedy sobota…V celém region Île-de-France se doporučuje nevycházet z domu, jsou zakázány veškeré větší akce a shromažďování. Hromadná doprava je omezena na minimum, někteří taxikáři dokonce vozí zadarmo. Paříž je prázdná. Jen na Place de la Republique se začínají objevovat skupinky lidí se svíčkami a květinami, ale i tam je znát napětí a nervozita. Planý poplach vyprázdní celé náměstí během několika málo sekund. Tak moc jsou tu lidé vyděšení. I když strach asi není ta nejsilnější emoce, která zaplňuje srdce Pařížanů…je to hrdost a naděje. Paříž se nevzdává. Paříž bude bojovat. Mladí Francouzi se dobrovolně hlásí do armády. Každý tu je přesvědčen, že atentáty budou pokračovat.
A co napsat závěrem? Všichni si ještě dnes pamatujeme lednový útok na redakci Charlie Hebdo, jenže tenhle útok byl něčím jiný. Byl to útok na mladé nevinné lidi, kteří měli společnou jen jednu věc: Byli ve špatný čas na špatném místě…pátek třináctého listopadu 2015, Saint-Denis, Paříž.
Terka Kamarýtová
Photo: ©Alexandra Marynets
Žádné Komentáře