06 Srp Jako au-pair v Německu – jak to všechno začalo
Naše dobrovolnice Karolína (veřejnosti známá spíše jako Kája) zmizela na prázdniny do Německa, aby si vydělala majlant. Jako práci si zvolila „au-pairství“. O radostech a strastech tohoto rozhodnutí se dočtete v následujícím textu, který vám Kája servíruje aktuálně přímo ze sousední übrdědiny od svojí nové rodiny.
Strávit letní prázdniny v Německu jako Au-pair mě poprvé napadlo tak před dvěma lety, ale vážněji jsem o tom začala uvažovat až minule léto. Rozhodla jsem se vše řešit skrz agenturu, přece jenom není úplně snadné najít rodinu, která by stála o Au-pair na dva měsíce. Agenturu jsem dlouho nehledala, jedna známá mi totiž doporučila Agenturu Jana. Na internetu jsem na ni našla dobré ohlasy. Zvláštní, že jsem tenkrát našla jenom ty dobré.
V únoru jsem začala vyřizovat všechno potřebné. Musela jsem si sehnat potvrzení od lékaře, vyplnit dotazník, napsat motivační dopis a další byrokratické hlouposti. Nakonec jsem zaplatila zálohu 800 korun českých a čekala, že se mi brzo ozve nějaká rodina.
Měsíce plynuly a nikdo se mi stále neozýval. Nepropadala jsem panice. Věděla jsem, že rodiny se rozhodují zaměstnat nějakou Au-pair až na poslední chvíli. Když už se ale schylovalo ke konci června, začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že nikam nepojedu. A pak mi zčista jasna napsala jedna moc milá paní, že se jí zalíbil můj Au-pair profil (mmm) a mé fotky (uuuu) a že by byla moc ráda, kdybych přijela za nimi do Hannoveru a starala se o jejich desetiměsíčního syna. Upřímně, rodina nesplňovala skoro nic, co jsem původně chtěla. Vzala jsem prostě to, co bylo, a doufala, že to klapne.
Před odjezdem jsem si s rodinou volala asi tak třikrát a byla s nimi neustále v kontaktu skrz email. Bez problému mi zodpověděli veškeré otázky. Přišlo mi, že jsou víc v obraze než samotná agentura. Odvedenou práci agentury bych hodnotila jako nedostatečnou. To, že jsem si přišla jako otrava, kdykoliv jsem paní Janě zavolala a měla nějaké otázky, bych ještě skousla. Každý máme někdy špatný den. Ale to, že jsem nebyla upozorněna na zásadní věci, mi prostě vadilo. Kdybych si sama nepřeložila celou smlouvu včetně dodatků, tak bych třeba vůbec nevěděla, že jsem povinná mít u sebe lékařské potvrzení, které může být maximálně 3 měsíce staré. Překvapilo mě to. Domnívala jsem se, že mi bude stačit potvrzení, které jsem si vyřizovala v lednu. Taky mi bylo řečeno, že pojištění na blbost pro případ, že bych něco v hostitelské domácnosti rozbila, není hrazeno rodinou. Později jsem se od svých hostitelů dozvěděla, že jsou naopak povinni mi takové pojištění platit. Kdybych si to nezjistila, tak bych si pojištění platila sama a naprosto zbytečně tak, jak mi doporučila paní Jana. V podstatě se mnou agentura celý půl rok neudržovala kontakt. Ozvala se mi jen ve chvíli, kdy potřebovala shrábnout peníze. Do dneška netuším, za co jsem vlastně těch pět tisíc zaplatila.
Každopádně, teď bych se zaměřila na tu lepší stránku věci – příjezd a první dojmy. V sobotu (12/07/2014) ráno jsem se vydala na sedmi hodinovou cestu. Nejdříve jsem jela přeplněným rychlíkem do Drážďan. Přestup v Drážďanech dopadl dobře, i když jsem chvilku tápala, na který vlak mám vlastně nasednout. Když jsem konečně vlak našla, nemohla jsem najít vagon s mým zarezervovaným místem. Zeptala jsem se tedy průvodčího, který na mě vybafl strašnou spoustu informací v němčině během pár sekund. Pochytila jsem z toho jen to, že „můj“ vagón je kaputt, ale co v takovém případě dělat jsem už neporozuměla. Nechtěla jsem vypadat jako trubka a tak jsem mu vše odkývala. Naštěstí vlak nebyl tak plný jako ten, co jel z Prahy do Drážďan, a tak jsem si jednoduše sedla na místo bez rezervace. Cesta mi uběhla rychle, většinu času jsem totiž prospala. Když jsem vystoupila na hlavním nádraží v Hannoveru, nikdo na mě nečekal. Jak by taky mohl, když jsem své rodině chytře řekla, že přijedu v 15:53 místo v 15:23. Ptáte se proč? Takový věci se mi prostě stávají.
Po půl hodině netrpělivého čekání jsem se s nimi konečně setkala. Už na první pohled se mi líbili. Všichni, včetně toho prcka, se usmívali. Nejdříve jsme se šli najíst a potom jeli nakupovat. Mohla jsem si vybrat cokoliv, na co jsem měla chuť. Jenže já v tu chvíli neměla chuť skoro na nic, a tak jsem alespoň působila skromně. Po nákupech jsme jeli rovnou domů. Překvapením pro mě bylo, že budu mít nejen svůj vlastní pokoj, jak jsem předpokládala, ale dokonce svůj vlastní byt. No, prostě pohoda. Hned první večer jsme grilovali a povídali si až do půlnoci. První den se vyvedl na jedničku. Škoda, že jsem se v neděli probudila s horečkou a ostrou bolestí v krku. Ten den jsem zvládla jenom podepsat smlouvu a dohodnout se na pracovních podmínkách. Naštěstí mám každou neděli volno, a tak jsem se mohla pořádně vyležet. Naneštěstí mi to vůbec nepomohlo a v pondělí mi bylo ještě mizerněji -naprosto „ideální“ rozpoložení na hlídání dětí. Malý Caspar mi ale všechno ulehčil. Do hry mě moc nezapojoval a ani neměl potřebu se nechat neustále nosit, takže jsem ty čtyři hodiny nějak přežila. Ano, moje pracovní doba je opravdu zhruba čtyři hodiny denně. Být vámi, tak bych mi záviděla.
Dobrovolnice ICM Slaný
Žádné Komentáře